Bobcats

Bobcats byla naše první rockabilly kapela a tak jsem rozhovor s kytaristou a zpěvákem Romanem Mrázkem prostě musel udělat. Bylo hezké si s ním povídat v kavárně na Chodově a prohrabovat se 30 let starými fotografiemi, plakáty a články. Na Romanovi bylo zajímavé, že s kapelou chtěl hrát jen v malých klubech, vždycky si myslel, že by mohl být jeho výkon lepší a vždycky měl před diváky trému, tak hrál se zavřenýma očima.

S těmito styly jsem se setkal už na základce díky předkyni, (moji máti) která byla fanda Jazzu a Rock‘n‘Rollu. Hned mi bylo jasné, že to je to pravé ořechové (tedy pro mě 🙂 ).

S rockabilly to bylo (vědomě) mnohem později (80. léta), ale vlastně jsem se s tím setkal také brzo, jen jsem nevěděl, že se tomu tak říká. Aktivně jsem totiž začal hrát klasické country podle Greenhornů, Svobodné evropy a dalších západních rozhlasových stanic. To ještě hluboko za komančskýho totáče – fuj!

No a některé staré klasické pecky byly vlastně hillbilly a částečně možná i ranné rockabilly. Ty se mi líbily instinktivně nejvíc pro svoji jednoduchost (jednoduché rytmické kytarové riffy), výraznou stylizovanost a velkou dravost. Basa již nehrála tak jazzově měkce, ale razantněji prostřednictvím slappingu/slapu (částečné vytrhování strun a následné klepání do nich, aby zvýrazněná rytmika).



No, Rock‘n‘Roll mě bavil hodně a byl to styl hudby, ke které mě to nejvíce táhlo co se týče aktivního hraní. Také ta stylizace (image) byla pro nás za totáče romantická a protestní jako u pankáčů.Ty dvě komunity se tenkrát také hodně propojovaly.

Rozdíl byl spíše v tom, že já jsem už v tu dobu měl mimo hudbu také své povolání grafika a fotografa, a později i vlastí firmu (grafické studio), což byly zároveň i mé koníčky. Takže aktivní hraní nebylo mým jediným zájmem. Ti „pravověrní“ rockeři tím ale opravdu kompletně žili a co já vím, tak vlastně také neposlouchali nic jiného. Mě ale bavila veškerá hudba od klasické, přes jazz, blues, R‘n‘R a tehdy aktuální Rock i Pop. Tak jsem v tomto ohledu s trochou nadsázky vlastně žil dva paralelní životy. Ale hraní v kapele mě opravdu bavilo a ta komunita rockerů byla skvělá.

To je právě na tom to zajímavé. Asi ne moc zaslouženě, ale nějak jsme se trefili do poptávky a „mezery na trhu“. První hraní nám zařídil Ivo Pospíšil z Garáže, který nás s Vasilem slyšel u nás doma na mejdanu. Doporučil nám Vláďu Juráska z Classic R´n´R Bandu na bicí (pouze virbl) a Vasil (sólová kytara) přivedl Martina Souška, který si kvůli tomu půjčil od mého kamaráda starý kontrabas, který jsme museli stáhnout provázkem, aby nedrnčel (byl totiž slepovaný z mnoha kousků). Já jsem hrál na starého odřeného Gibsna po strýčkovi, který hrál ve filharmonii.

První hraní tedy bylo na Chodově na nějakém festivalu, nebo přehlídce, a tam jsme hráli mimo jiné s Velvet Underground. Neměli jsme nic moc nazkoušené, žádné pořádné nástroje ani aparaturu (zvukař z nás byl trochu nešťastný), ale mezi těmi pár songy jsme zahráli většinu našich prvních skladeb (Holiday Inn, Rockabilly Man a další). Odezva byla překvapivě dobrá a lidé nám říkali, že něco takového ještě vlastně ještě neslyšeli. Znělo to hodně syrově a stylizovaně, a o to nám vlastně šlo.



Pak se nějak o nás doslechli první pravověrní rockeři a šli se na nás podívat (hráli jsme tehdy jako hosté Classic R´n´R Bandu) A tím to všechno začalo, protože jsme tehdy byli jediná kapela, která rockabilly hrála, Navíc jsme měli většinu písniček vlastních, které byly velmi jednoduché (a velmi krátké) s docela výraznými melodiemi a kytarovými riffy, a tak si je lidé pamatovali.

Jediné, co bylo na našich začátcích těžké bylo to, že jsme neměli takzvané přehrávky a odmítali jsme je dělat, takže jsme museli hrát tajně jako hosté, nebo na ilegálních akcích. Tím vznikla paradoxní situace, že jsme byli vnímáni a zařazováni do undergroundu. Vlastně tak trochu jako Rock‘n‘Roll v ranných padesátých letech v Americe.

To bylo docela zajímavé. Jo a ne. Když k nám domů přišel poprvé Vasil s Roxanou, protože nás kamarád spojil jako dva šílence do R‘n‘R, tak jsme prostě vzali kytary (měl jsem naštěstí dvě) a prostě jsme hned začali něco hrát a ani jsme se nemuseli domlouvat. A ono to už tenkrát znělo trochu jako něco mezi country a Rock‘n‘Rollem, tedy hillbilly, nebo rockabilly.

Vasil tam bez přípravy začal házet jednoduché, ale výrazné rytmické riffy a já jsem k tomu hrál country podklad na kytaru a hned jsem něco začal kvákat v pseudoangličtině. Když jsme se o tom pak začali bavit, tak jsme se hned shodli na tom, že je to přesně to, co chceme hrát. To, co z nás hned a bez přípravy lezlo, byl vlastně takový tvrdší a do country stylizovaný Rock‘n‘Roll, tedy s trochou shovívavosti rockabilly. Ale klasický R‘n‘R jsme hráli také.

Ještě než jsme měli někoho na basu, tak jsme s Vasilem vymýšleli, jak udělat to klapání v ranných nahrávkách Elvise ze Sun Records (bicí ze začátku neměli). Natáhli jsme provázek na násadu koštěte, a tak jsme poprvé zkoušeli to, co jsme později znali jako slap na basu.



No jasně, hodně jsme poslouchali country, hillbilly, rockabilly a Rock‘n‘Roll, ale vlastně jsme se ty skladby skoro nikdy nepokoušeli zahrát, spíše jsme hráli, co z nás automaticky lezlo. Ale ovlivněni jsme tou muzikou pochopitelně byli.

Taky jsme byli dost marní jako instrumentalisté, Vasil se někdy ptal, co to vlastně hraje za akord, ale sázel tam prostě geniální jednoduché, ale výrazně melodické riffy. Něco jako ranné americké blues, kde černoši hráli na doma vyrobených kytarách z různých dřevěných bedýnek.

Právě Vasilova kytara mě často inspirovala a začal jsem k tomu hned hulákat nějakou melodii. Tak vznikla většina písniček za pár minut – taky to nebyly žádné symfonie :-). Někdy jsem prostě šel po Praze a v hlavě mi proběhla nějaká melodie. Doma jsem si jí pak zahrál na kytaru. Žádné „komponování“ u nás neprobíhalo, prostě jsme na zkouškách něco hráli a někdy z toho něco bylo (to jsme okamžitě poznali).

Hraní bylo občasné a ano, také někdy končilo předčasně. Na těch akcích jsme hráli také s punkovými kapelami, undergroundovými partami a s dalšími „pochybnými“ kapelkami. Často jsme hráli na různých akcích, jako třeba svatby, ale byly to vlastně „normální“ koncerty. Někdy tam vlítli policajti a estébáci, prohledali nás a pár lidí, kteří nestačili zdrhnout si odtáhli do Bartolomějský ulice a celé to rozehnali. Oni měli vytipovaná místa, věděli kam chodíme a byli chytrý. Nebylo radno je podceňovat. Snažili se infiltrovat mezi nás a mít tam svý informátory. Co je paradox, že já jsem nikdy neskončil u výslechu v Bartolomějský ulici. Tenkrát jsem dělal ve vydavatelství Mladá Fronta výtvarného redaktora a fotografa a v občance jsem měl razítko vydavatelství Mladá Fronta (redaktor). Tehdy než jsme prošli přes Václavák, tak nás několikrát kontrolovali, protože jsme nosili kožený bundy a „divný“ účesy. No, a když to bylo už počtvrtý (nevím přesně), tak hrozila „pozvánka“ na Barťák. A mě bylo tenkrát divné, proč někdy chodí ostatní a já ne. Pak mě došlo, že si policajti možná myslí, že jsem asi nasazenej informátor, protože jsem měl v občance vložený i novinářský průkaz. Tím jsem většinou dostal „esenbánky“ a nechali mě být. Když si totiž vzali mojí občanku, tak mi někdy říkali něco jako “Mladá Fronta – to tam děláš topiče co?“. Pak je zaskočilo, že mám tu novinářskou legitimaci. Některý kamarády občas nechali vydusit na „Barťáku“ přes noc, a chtěli je třeba zlomit, aby práskali. Že jsem tomu unikl je paradox, protože jsem byl s disidentský rodiny, táta byl psychiatr a schovával kluky před vojnou a měli jsme doma disidentskou literaturu a ilegální časopisy (například časopis Vokno a jiné různé undergroundové tiskoviny).



Ne, my jsme hráli společně na akcích s kapelama, třeba jako Garáž, Plexis, nebo Velvet Underground Revival, po kterých estebáci šli. Tak tam někdy vlítli, aby to prostě rozehnali a hledali třeba drogy, které taky občas našli. Takže bylo zajímavé, že přestože jsme hráli dřevní rockabilly a Rock‘n‘Roll, tedy naprosto nepolitickou hudbu, tak jsme byli zařazováni do undergroundu.

No třeba s nimi jsme se také znali, chodili do hospody U Kafků, kde byli doma skoro všichni z tehdejší hudební a undergroundový komunity. Nebo jsme například někdy chodili do Orlíku. Tam tenkrát chodili samozřejmě i kluci z pozdějšího Orlíku. A to bylo na té době zajímavé, že do hospod a na koncerty do klubů chodili rockeři, pankáči, máničky, TEHDEJŠÍ skini (to je důležité), ale i „normální“ lidi. Nebylo to tak vyhrocené a rozdělené jako později, kdy se jednotlivé komunity výrazně oddělily podle hudby a životních postojů. Bylo to pak všechno víc konfrontační a méně tolerantní. Tehdy to bylo všechno jedna parta, MY proti NIM. Takže na naše koncerty chodili všichni pohromadě, pařili a bylo to v pohodě.

Všichni o mě říkali a říkají, že jsem extrovert. Pracoval jsem tehdy v novinách, reklamě a k tomu patří častá a výrazná komunikace, a také schůzky a prezentace. Jenže co se týče vstupování na koncertech, tak jsem byl vždy opravdu velkej nervák a trémista. Na pódiu už jsem se proto extrovertně rozhodně nechoval.



Jsem takový Rock‘n‘Rollový Jekyll a Hyde, něco trochu jako schizofrenie (tedy ne diagnoza, aby bylo jasno). Měl jsem až takové problémy, že jsem se jednou pozvracel před koncertem, protože jsem se bál vylézt na pódium. Ivo Pospíšil a kluci z kapely mě tenkrát dlouho přemlouvali, abychom hráli veřejně, ale já jsem nechtěl a hráli jsme pořád jenom u mě doma. Takže to byl boj a já jsem si na to vlastně nikdy úplně nezvyknul. Ještě dneska, když někdy hraju v hospodě, tak mám trému.

Někteří muzikanti, kteří s trémou mají také problém, to řeší tak, že si vezmou tmavé brýle a za nimi se před obecenstvem schovávají. Jenže já jsem se při vystoupení opravdu hodně potil, takže jsem brýle nosit nemohl a často jsem nosil šátek na hlavě, protože mi pot tekl do očí. Proto jsem si koncerty neužíval jako ostatní. My jsme nebyli nejlepší muzikanti, ale nahrazovali jsme to nasazením a naše koncerty prostě měly „drajv“. Já byl vždycky po první písničce úplně mokrej, včetně kalhot a odzpíval jsem to se zavřenýma očima, a tak show museli dělat kluci.

No, možná by to šlo, kdybych se tomu systematicky věnoval a někdo mi s tím pomohl. Ale není pravda, že to časem odejde samo, čím déle člověk hraje. Vím, že někteří muzikanti na pódium prostě vlítnou a je jim vlastě trochu jedno, co z nich vyletí. Jenže já jsem měl vždycky stres a trému, abych něco nezkazil. Taky jsem měl strašný strach, abychom to moc nezkazili, když tam na nás lidi přišli a zaplatili za to. Takový přemrštěný a neadekvátní pocit odpovědnosti.

Ale to ano, nadšení tam bylo a nás to hraní moc bavilo (mě hlavně na zkouškách a mejdanech), ale na koncertech jsem to já trochu kazil :-). A hlavně já jsem to asi táhnul ke dnu, protože jsem se stresoval před koncertem a pak jsme slezli z pódia a já blábolil něco jako „no to byl průser, strašně jsme to mrvili, já už nikdy nechci vystupovat“ a podobně. Prostě jsem zkazil náladu a kluci na mě proto byli pochopitelně naštvaní. Ale diváci byli spokojený, jenže to jsem moc nevnímal. Jen při tom posledním našem koncertě jsem byl míň nervózní, protože jsem věděl, že to je naposledy :-).



Bohužel ano. Já jsem nikdy nechtěl hrát ve velkých sálech a tohle byly nějaký oslavy 30. let Rock‘n‘Rollu a hráli tam třeba Karel Zich nebo Pavel Sedláček. No a my hráli před Karlem Zichem a zvukař, který měl nastavený zvuk na jeho kapelu, se někam vypařil, my se vůbec neslyšeli, naše kytary zněly hrozně, basa nebyla slyšet. No, bylo to děsný. Asi za 14 dnů nám zavolali a museli jsme některé nástroje dohrát, protože z toho dělali desku.

Já si myslím, že tahle hudba prostě nepatří na velký pódia, že patří do klubů, kam se to i stylově víc hodí a je tam patřičná atmosféra.

Je to tak, jak říkáš. A žádný zlom potom nepřišel. Prostě vyprchala ta romantická atmosféra a první okouzlení něčím novým (a americkým). Pak u toho zůstali jen pravověrní. Přesto na nás do klubů chodilo docela různorodé publikum, protože jsme měli melodické a jednoduché věci, které nebyly tak vyhraněně punkové a drsné. Vždy to ale bylo klubové hraní a nám se to tak líbilo. Ta muzika do klubů patří a je nesmysl se s ní někam procpávat. Tak jsme to brali, tak se nám to líbilo a mělo to svou nezaměnitelnou atmosféru.

No, my jsme ji neinicializovali. Oslovilo nás vydavatelství Monitor (Kočandrle, Přib). My jsme se s nimi pak domluvili, že to bude sampler, tedy průřezová přehlídka tehdejších rockabilly kapel (teda tak jsme si říkali, ale v Americe by to asi viděli trochu jinak). Amík taky nevysekne moravskou lidovku, to prostě úplně nejde.



Náklad si už nepamatuji. Vydal se vinyl, CD a audio kazeta. Na obal jsem udělal takovou pop-artovou kresbu jižanské konfederační vlajky s americkým orlem bělohlavým. To byl trochu problém, protože tuhle vlajku států jižanské americké konfederace jako symbol používali (mimo jižanskou hudbu) také některé nacionalistické a rasistické skupiny. Tohle zneužití ale bylo později, a bohužel to tu vlajku částečně zdiskreditovalo. To nám pochopitelně někdy různí lidé vyčítali. Dodnes se ale na jihu Ameriky jako symbol „jižanské“ hudby používá.

No, v obraze moc nebyli, protože to tady bylo, co se koncertování týká něco úplně nového a ani se to tady vlastně nikde v médiích nehrálo. Samozřejmě říkali, že to znají a jeden mi dokonce při rozhovoru „zasvěceně“ říkal, že naše písnička Holiday Inn je ranný hit Elvise, že to hned poznal. Ale psali o nás docela dobře na to, jaký jsme byli hudební diletanti a někdy tak trochu shovívavě, protože tuhle hudbu vnímali jako takovou dechovku a taneční kulisu. Bylo to pro ně ale celkem zajímavé tím, že šlo o něco nového, my jsme se najednou odnikud vynořili a chodilo na nás dost lidí. Takže tak o tom i psali, spíše jako o zajímavosti, než o nějaký skvělý muzice. Někteří o nás psali jako o revivalové kapele, která hraje samé převzaté věci, což nebyla pravda.



Já jsem se k tomu nijak nedopracoval. To vzniklo tak, že jsem neuměl anglicky, ale pořád jsem poslouchal Rock‘n‘Roll, country a další muziku v angličtině, respektive nejčastěji americké angličtině. A právě proto, že jsem angličtinu neuměl, ale měl ji hodně naposlouchanou, včetně specifického frázování, tak zněl můj zpěv dost přesvědčivě, stylově a ne jako školní angličtina. A také mám docela dobrej hudební sluch, a tak jsem odposlouchal nejen to frázování, ale i intonaci a hlavně tu americkou angličtinu. Takže když jsem začal hrát rockabilly, tak jsem to nejdříve zpíval tzv. czenglish a splácal jsem tam různá anglická slova a obraty, které jsem znal, a hodily se přesně do frázování, které je pro americkou hudbu specifické a výrazné. A když pak dělal texty Vláďa Jurásek, tak podle těch mých demáčů geniálně pospojoval slova a obraty, který jsem tam zpíval a napsal jednoduchej, ale logickej text. Tím vlastně vznikaly texty podobného charakteru, jako u původních rock´n´rollů (třeba „Be Bop a Lula“).



Jednou, ještě na začátku našeho hraní, na nás přišla taková partička mladých stylových rockerů a on byl jeden z nich. Těsně předtím se někteří vrátili z vojny. Už tenkrát to byl výrazný a hodně stylový týpek, ale hlavně úplnej blázen do R‘n‘R. A to nekompromisně! Tehdy jim někdo o nás řekl, a protože se tady tahle muzika skoro nehrála, tak na nás přišli. Od té doby patřili ke skalnímu jádru našich fanoušků. Mike byl opravdu stylovej rocker a navíc byl fakt drsnej. Byl to takovej náš maskot a chodil na všechny naše koncerty. Když byl řidič autobusu, tak si jednou schválně pochroumal ruku, protože měl službu, zrovna když jsme měli koncert a nemohl by přijít. Na té desce Rockabilly Go! jsme mu tam na obal napsali věnování. Měl jsem ho a mám ho opravdu rád. Byl to tehdy sice drsnej týpek, ale fajn kluk a přesto, že ohledně muziky byl nekompromisně vyhraněný, tak jsem se s ním mohl bavit o úplně o všem, třeba i o knihách a jiných věcech, než o Rock‘n‘Rollu. Někdy v začátcích jsme měli koncert ve Fontáně na výstavišti, je z toho i nějaký video. A tam je vidět, jak Majk a ostatní rockeři pogujou jak pankáči, válejí se po zemi a občas se „porvou“ (ale ne vážně). Bylo to prima a udělali tak tehdy skvělou atmosféru.

Sestup se myslím v klasickém pojetí vlastně ani moc nekonal. Prostě jsme hráli už hodně dlouho a já už nebyl žádnej mladej kluk (rodina, děti), a také jsem měl práci, která mě bavila a byla hodně časově náročná.



Aby to nějak dále fungovalo, museli bychom to nějak posunout a přizpůsobit novým podmínkám. A na to nějak už nebyla energie a možná i motivace, alespoň u mě. Rok si přesně nepamatuji, zhruba 1995?

No, dnes se hraje spíše ta temnější punkovější verze rockabilly – psychobilly. O tlusté čáře bych asi nemluvil, ale je pravda, že českou hudební scénu už vlastně nesleduji vůbec, takže ani tu klubovou. Občas jsem si ještě s někým zahrál po hospodách buď sám, nebo pod „značkou“ Smažený Zelený Rajčata. To byla taková virtuální kapelka, kde hráli příležitostně různí lidé. Ale už to nebylo jen rockabilly, ale také blues, rhythm‘n‘blues, country, a také moje pozdější písničky. Říkal jsem tomu „Pub and Roll“. Mezi stabilní muzikanty například patřil Honza Kalina ze Sto zvířat a další skvělí muzikanti, vesměs daleko lepší než já, a proto si toho vážím. Dnes už si zahraju jen sporadicky v nějaké hospůdce, nebo na soukromé akci.

Vítek Formánek a Eva Csölleová
Foto: archiv Romana Mrázka

Wordpress Social Share Plugin powered by Ultimatelysocial
YouTube
Instagram