Billy Fury se narodil 17. dubna 1940 v nemocnici Smithdown, ve čtvrti Wavertree v Liverpoolu jako Ronald (Ron) Wycherley. Jeho otec Albert byl válečným vojákem, poté ševcem (Albert zemřel v roce 1985). Jeho matka byla Sarah Jane Wycherleyová, která se narodila 25. března 1921. Když rodina žila v Haliburton Street 34, Ron navštěvoval základní školu St Silas’s School.
V roce 1946 utrpěl Ron záchvat revmatické horečky. To oslabilo jeho srdeční chlopeň a přivodilo opětující oslabené zdraví. Jeho první pobyt v nemocnici Alder Hey trval dva měsíce. O rok později se opět ocitl v nemocnici. Ve 12 letech znovu onemocněl a byl odvezen do nemocnice ve Walesu. Během jednoho pobytu zaslechl doktora, který říkal jeho matce, že se nemusí dožít třiceti let. V pozdějších letech řekl svým mnoha kamarádům a známým, že očekával, že zemře jako malý kluk. Ronův mladší bratr Albert, který se narodil 26. června 1943, utrpěl mírnější formu stejného srdečního problému a byl také přijat do nemocnice Alder Hey (zemřel v roce 2011).
V 11 letech začal Ron hrát na piano. O tři roky později mu jeho rodiče koupili první kytaru z obchodu Franka Hennessyho jako dárek k 14. narozeninám. Ron začal nadšeně brnkat na kytaru, ale ve skutečnosti nebyl nikdy na ni velkým talentem. Hrál na ni jen ve vzácných okamžicích.
V roce 1955 odešel ze střední školy Willington Road Secondary Modern School. Jeho otec mu našel práci ve svářečské fabrice Ellison Engineering. Tato práce trvala skoro rok, dokud ho mistr nevyhodil za jeho vtípky. Potom mu otec našel práci jako palubní pracovník na remorkéru Fromby. Ron se inspiroval deskami country & western, které přivezli námořníci z New Yorku. To ho donutilo zformovat skifflovou skupinu podle názvu lodi Fromby a začali vyhrávat po místních kavárnách. V roce 1957 přešel pracovat do obchodního domu Joshua Reynoldse a napsal skladbu „Margo (Dont´t Go)“.
V květnu 1958 nahrál šest písní na desku v 78 otáčkách u Percy F. Phillipsova nahrávacího studia v Liverpoolu. Pásku s písněmi a svou fotku poslal také lovci talentů a manažerovi Larry Parnesovi. Neobdržel žádnou odpověď. Mezitím se přihlásil do místní soutěže talentů, ale neudělal příliš velký dojem. Jeho matka znovu napsala Larry Parnesovi, který Rona tentokrát navštívil, aby ho spatřil v divadle Essoldo v Birkenhead. Jeden člen turné, který vypátral Rona v Essoldu, byl Brian Bennett, bubeník skupiny Martyho Wildea. Ron vzal svou kytaru a zazpíval pět svých písní Martu Wildeovi a Parnesovi. Parnes vzal Ronalda na podium během přestávky. Když se opona odkryla, vyděšený 18-ti letý Ron zazpíval poprvé veřejně. Zazpíval skladby „Margo (Don´t Go)“, „Don´t Knock Upon My Door“ a „Maybe Tomorrow“. Ron později řekl, že byl tak nervózní, že se jeho kolena doslova klepala. Publikum ale myslelo, že to byla součást představení. Následující den se Ron připojil k turné. Parnes si však uvědomil, že by se žádný zpěvák jménem Ronald Wycherley nemohl stát rockovou hvězdou, a tak ho přejmenoval na Billy Fury. Jméno Billy (podle hlavního lídra skupiny Billyho Cottona) a Fury (zuřivost, zběsilost), aby nahradil zpěvákovu plachost. Ron souhlasil.
Billyho první vlastnoručně napsaná nahrávka „Maybe Tomorrow“ se dostala do Top 20 v únoru v roce 1959. V žebříčku se držela celých 9 týdnů. Po sedmi měsících podepsal sedmiroční kontrakt s firmou Decca. V dubnu 1960 vydává rockabillyové album Sound Of Fury s vlastnoručně napsanými skladbami, které zůstávají oblíbenými nahrávkami mnoha jeho fanouškům. Jmenujme např. skladby „My Advice“, „Phone Call“, „Turn My Back On You“, „Since You’ve Been Gone“, „It’s You I Need“ nebo „Don’t Leave Me This Way“. Pod některými skladbami je podepsán pod svým pseudonymem jako Wilbur Wilberforce. Každá skladba byla nahrána během dvou až tří hodinových sessions. Mezi doprovodnými hudebníky byl i Joe Brown, který se později proslavil hitem „Picture Of You“. Dále bubeník Andy White, který hrál na skladbě The Beatles „Love Me Do“, když byl uznán Ringo Starr nedostatečným. Doprovodné vokály obstaraly The Four Jays z Liverpoolu na vlastní náklady.
V roce 1960 měl Billy čtyři další hity, mezi kterými byla i „Colette“, na které zpívala harmonie členka skupiny The Vernons Girls. Skladba „That´s Love“ se dostala na 22. místo žebříčku. Billy měl rád rock and roll a uměl to odpálit i na svých vystoupeních, např. skladbou „Don´t Knock Upon My Door“. Zpíval hodně ovšem i balady. Jeho cover verze skladby „Halfway To Paradise“ Tonyho Orlanda se vyšplhala na 4. místo žebříčku v roce 1961. Jeho největší úspěch byl singl z prosince 1961 „I’d Never Find Another You“ (za něho obdržel stříbrnou desku) a o dva roky poději „Like I’ve Never Been Gone“. Oba se dostaly na 3. místo žebříčku. A další ocenění se jen hrnula. Billy byl např. zvolen po Adamu Faithovi a Cliffu Richardovi třetím zpěvákem Británie v každoroční ročence novin New Musical Express. Ačkoliv pokračoval dalšími hity, nikdy se nedostal na první místo žebříčku. Čtvrtého místa dosáhl singlem „Jealousy“ a na 5. místě byla jeho „When Will You Say I Love You“. Čela žebříčku se držela skladba „From Me To You“ od The Beatles, od skupiny, která se ve svých začátcích neúspěšně pokoušela stát Billyho doprovodnou kapelou.
Billyho srdeční problémy pokračovaly opět koncem roku 1961. Několik svých turné musel zkrátit a na některých musel být nahrazen v poslední minutě. V té době bylo řečeno jeho fanouškům, že trpí vysílením nebo chřipkou.
Společně s Marty Wildem se stali oblíbenými umělci v TV show Jacka Gooda Boy Meets Girl, který běžel i v kinech od září 1959 do března 1960. Dále Billy a Marty hostovali Goodovým posledním pravidelným pořadem Wham!, který trval devět týdnů v roce 1960. Larry Parnes uspořádal od 24. ledna 1960 dvanáctitýdenní anglo-americké turné po Velké Británii, které začalo v divadle Gaumont v Ipswich. Hlavními hosty turné byl i Gene Vincent s Eddie Cochranem. Dále vystupovali Billy Fury, Joe Brown, Tony Sheridan Trio, Georgie Fame a Billy Raymond. Turné skončilo v dubnu tragicky pro Eddie Cochrana, který zahynul na následky autonehody, ke které došlo při cestě na londýnské letiště, když se vracel domů do Spojených Států.
V roce 1962 si Billy zahrál v nízkorozpočtovém filmu Michaela Winnera Play It Cool. Dalšími filmy byly I´ve Gotta Horse a That´ll Be The Day, kde Billy hostoval, a ze kterého se soundtrack dostal na první místo. Billy na něm zpívá pět skladeb. V květnu téhož roku odletěl spolu s Parnesem do Los Angeles představit Elvisovi zlaté a stříbrné desky za prodej ve Velké Británii. Setkali se při natáčení Elvisova filmu Girls, Girls, Grils. Billyho výsledkem bylo vydání balady z Elvisova filmu „Because Of Love“ za rok 1962, která se stala již čtrnáctým Billyho hitem v pořadí.
Častá onemocnění ho začala oslabovat, ale vystupoval dál na různých varieté a estrádách, která ovšem silně nenáviděl. Nový sound vytvořený dalšími mladíky z Liverpoolu, v čele se skupinou The Beatles, ho odstavili stranou. Na konci roku 1963 uskutečnil Billy se skupinou The Tornados evropské turné. V roce 1964 následovalo ukončení spolupráce s The Tornados a hudební doprovod Billyho se stále měnil. Po svém posledním Top 10 hitu „In Thoughts Of You“ z roku 1965 se Billy začal více oddávat svému koníčku: přírodě a divočině. Poslední hit vydal v roce 1966 „Give Me Your Word“ (# 28) pro firmu Decca. Poté přešel ke značce Parlophone, pro kterou vydal 11 neúspěšných singlů.
V roce 1971 nakonec potřeboval operaci srdce. Nemohl si dovolit soukromé léčení a byl přijat na nemocniční sál v národní nemocnici. Po šest měsíců udržoval odpočinek na sto akrovém pozemku poblíž Llandovery ve Walesu, který pro něho koupila jeho partnerka Lisa Rosen. Těšil se z obnoveného zdraví, které ovšem trvalo chvíli. 5. srpna 1972 se Billy objevil na festivalu London Rock´n´Roll Festival na stadionu ve Wembley společně s dalšími hvězdami, mezi kterými byli mj. Little Richard, Jerry Lee Lewis, Bill Haley, Bo Diddley, Gary Glitter a Heinz.
V roce 1976 potřeboval druhou operaci srdce. Po zbytek 70. let odešel do ústraní. V roce 1978 nahrál své staré hity pro firmu K-Tel jako součást dohody se svými věřiteli, poté co byl prohlášen za insolventního. O rok později zaplatil všechny dluhy. O skutečný comeback se postaral v osmdesátých letech, kdy se pokusil znovu zajít do studia a nahrát skladby pro výjimečné album pro firmu Polydor The One And Only Billy Fury, které vyšlo až po jeho smrti.
Dne 7. března 1982 se Billy zhroutil na své farmě, když utrpěl mrtvici a dočasnou slepotu. Poté se na pár měsíců zotavil. Billy byl 28. ledna 1983 při příjezdu do Nemocnice Svaté Marie v Londýně prohlášen za mrtvého poté, co byl nalezen v bezvědomí ve svém bytě v Cavendish Avenue, St John´s Wood. Slabé a nemocné srdce ho pronásledovalo po celý jeho život, dokud jeho následkům nepodlehl.
Video
Vybrané singly
Maybe Tomorrow/Gonna Type A Letter (1959, Decca)
Margo/Don’t Knock Upon My Door (1959, Decca)
Angel Face/Time Has Come (1959, Decca)
Colette/Baby How I Cried (1960, Decca)
That’s Love/You Don’t Know (1960, Decca)
Wondrous Place/Alright Goodbye (1960, Decca)
A Thousand Stars/Push Push (1960, Decca)
Don’t Worry/Talkin‘ In My Sleep (1961, Decca)
Halfway To Paradise/Cross My Heart (1961, Decca)
Letter Full Of Tears/Magic Eyes (1962, Decca)
Because Of Love/Running Around (1962, Decca)
When Will You Say: „I Love You“?/All I Wanna Do Is Cry (1963, Decca)
Do You Really Love Me Too?/What Am I Going To Do (1963, Decca)
I Will/Nothin‘ Shakin‘ (1964, Decca)
It’s Only Make Believe/Baby What Do You Want Me To Do (1964, Decca)
