Ritchie Valens se narodil jako Richard Steven Valenzuela 13. května 1941 v Pacoimě, státu Kalifornie. Pacoima je sousední čtvrtí v údolí San Fernando Valley v Los Angeles. Jeho rodiči byl otec Joseph Steven Valenzuela (nar. 1896, zemřel v roce 1952) a matka Concepcion Reyes (nar. 1915, zemřela 1987). Měli pět dětí a Richard byl druhým z pěti sourozenců: starší bratr Bob Morales, mladší sestry Connie a Irma a mladší bratr Mario Ramirez. Všichni byli mexického původu. Rodiče se rozešli již v Richardsově dětství a tak žil s otcem až do jeho smrti v roce 1952. Později žil s matkou, bratry a sestrami.
Richard v dětství poslouchal zejména tradiční mexickou hudbu, stejně tak i flamenco a country, dále rhythm & blues a jump blues. Již ve svých pěti letech vyjádřil velký zájem dělat svoji vlastní hudbu. Jeho otec ho podpořil, aby se učil hrát na trumpetu a na kytaru. Později se sám naučil dokonce na bicí. Ačkoli byl Richard levákem, byl tak nadšený v učení na kytaru, že zvládl i hraní na pravostrannou verzi nástroje. Na vše se naučil hrát sám a stal se tak dokonalým kytaristou i zpěvákem. V době, kdy navštěvoval střední školu, přinesl do školy kytaru a hrál a zpíval svým kamarádům na levných nekrytých místech k sezení na stadionech. Jeho oblíbeným stylem se stal rock‘n‘roll a R&B.
Když Richardovi bylo 16 let, bylo mu nabídnuto, aby se přidal k místní kapele The Silhouettes jako kytarista (nezaměňovat s doo-wopovou skupinou téhož jména). On souhlasil. Když opustil skupinu její hlavní zpěvák, Valenzuela převzal jeho pozici. Jeho první veřejné vystoupení se skupinou The Silhouettes proběhlo 19. října 1957. Navštěvoval druhý stupeň základní školy v Pacoima Junior High School (dnes Pacoima Middle School). Při svých vystoupeních často improvizoval s texty písní a na kytaru často přidával nové rify. V té době byl již studentem na střední škole v San Fernando High School.
Bob Keane byl majitelem malé nahrávací společnosti Del-Fi Records v Hollywoodu. V květnu 1958 dostal tip od studenta San Fernando High School, Douga Macchia, o mladém umělci z Pacoimy jménem Richard Valenzuela. Keane shlédl jeho sobotní dopolední vystoupení v kině v San Fernandu. Koncert na něho zapůsobil a pozval mladého zpěváka na konkurz k sobě domů do Silver Lake u Los Angeles. Zde měl v suterénu domu zhotovené malé nahrávací studio. Ve vybavení měl přenosný stereofonní rekordér Ampex 601-2 a dva mikrofony Neumann U-47. Po tomto konkurzu 27. května 1958 podepsal Keane s Valenzuelou smlouvu u své firmy Del-Fi Records. V tomto okamžiku si Richard na doporučení Keaneho změnil jméno na Ritchie Valens.
Valens mu ve studiu předvedl několik svých písní. Ty později natočil ve studiu Gold Star v Hollywoodu. Demosnímky sestávaly hlavně ze zpěvu a hraní kytary Valense. Na některých byly natočeny dokonce bicí. Tyto původní skladby lze slyšet na albu Del-Fi Records pod názvem The Lost Tapes. U dvou z těchto skladeb byly ve studiu Gold Star přidány další nástroje, aby vytvořily dojem nahrávky s celou kapelou. První skladbou byla píseň „Donna“ a druhou instrumentální „Ritchie‘s Blues“. Po pár dalších demosnímcích se Keane rozhodl, že Valens je připraven navštívit studio s celou kapelou. Mezi pozvané hudebníky byli Earl Palmer na bicí, Rene Hall na kytaru, Ernie Freeman na piano, Red Collendar na kontrabas a Carol Kaye na elektrickou basu. V červenci 1958 v odpoledních hodinách natočili ve studiu Gold Star několik skladeb. Mezi nimi byla např. skladba „Come On, Let‘s Go“. Tu napsal Ritchie společně s Keanem (jeho rodné jméno Kuhn). Další písničku si vybrali od skladatelského dua Leiber/Stoller s názvem „Framed“. Singl byl vydán během několika dnů a měl obrovský úspěch. Druhým singlem byla dvojitá A-strana nahrávek „Donna“ (kterou napsal Ritchie o své skutečné přítelkyni Donně Ludwigové) a nezapomenutelná „La Bamba“. Byly to poslední jeho nahrávky, které byly vydány za jeho života. Prodalo se jich přes milion výlisků a staly se jeho zlatou deskou.
Od podzimu 1958 donutila stoupající kariéra Ritchieho opustit střední školu. Keane zarezervoval vystoupení na koncertech na místech po celých Spojených státech včetně televizních pořadů. Ritchie měl strach z létání kvůli nehodě, která se stala v době, kdy navštěvoval základní školu. Dne 31. ledna 1957 se dvě letadla srazila přímo nad dětském hřišti. Jejím následkům zemřelo nebo bylo zraněno několik jeho kamarádů. Nakonec přeci jen překonal strach z létání. Odcestoval do Philadelphie, kde se objevil v televizní show Dicka Clarka American Bandstand. Na ní 6. října 1958 zapůsobil skladbou „Come On, Let‘s Go“. V listopadu odletěl na Havaj, kde vystoupil na koncertě vedle Buddy Hollyho a Paula Anky.
Diskžokej Alan Freed ho pozval na vystoupení Alan Freed‘s Christmas Jubilee v New Yorku. Zpíval vedle hvězd, které výrazně ovlivnili jeho hudbu. Byl tu např. Chuck Berry, Bo Diddley, Eddie Cochran, Duane Eddy, Jackie Wilson nebo The Everly Brothers. Dne 27. prosince se vrátil do Philadelphie a opět vystoupil v pořadu American Bandstand, tentokrát s písní „Donna“. Následně se vrátil do Los Angeles, kde účinkoval ve filmu Alana Freeda Go, Johnny, Go! Ve filmu zazněla jeho skladba „Ooh! My Head“ a hrál na kytaru Gretsch 6120, kterou vlastnil i Eddie Cochran. Následovalo živé vystoupení a návrat do studia Gold Star, aby dotočil skladby na svá dvě alba.
Začátkem roku 1959 odcestoval do středozemí na součást velkého rock‘n‘rollové turné pojmenované The Winter Dance Party. Spolu s ním byli Buddy Holly, Dion & The Belmonts, Frankie Sardo a J. P. Richardson alias The Big Bopper. Všichni umělci byli doprovázeni novou skupinou Buddy Hollyho. Na bicí hrál Carl Bunch, na basu Waylon Jennings a na kytaru Tommy Allsup. Podmínky v autobusu, ve kterém umělci cestovali, byli otřesné. Topení se v něm rozbilo a byla v něm zima. Počasí si vybralo svou daň. Carl Bunch musel být hospitalizován s těžce omrzlými nohami. A Ritchie s The Big Bopperem dostali chřipku. Vystoupení bylo rozděleno na dvě části, přičemž Valens uzavíral tu první. Místo Bunche na bicí zaskočil Carlo Mastrangelo ze skupiny The Belmonts. Když ovšem hráli zrovna Dion & The Belmonts, za bicími se vystřídali Valens a Holly.
Po vystoupení v Clear Lake, státu Iowa 2. února 1959, které končilo během půlnoci, odletěli Valens, Holly a The Big Bopper z letiště Mason City malým pronajatým letadlem, které objednal Holly. Původně bylo letadlo určeno pouze pro Hollyho a jeho dva členy skupiny. Kytarista Tommy Allsup ale navrhl, že si s Valensem hodí mincí. Hod mincí vyhrál Valens. Basista Waylon Jennings dobrovolně přenechal své sedadlo v letadle The Big Bopperovi, protože byl nemocný s chřipkou. Dne 3. února 1959 brzy po 01:00 hodině ráno odletělo letadlo nazvané Beechcraft Bonanza s tříčlennou posádkou směrem do Farga, v Severní Dakotě. Naneštěstí letadlo pár minut po odletu havarovalo na poli z dosud neznámých příčin. Na místě byli po nárazu mrtví všichni tři umělci včetně pilota Rogera Petersona. Valensovi bylo pouhých 17 let. Jeho kariéra trvala pouhých osm měsíců. Jeho pozůstatky byly pohřbeny na hřbitově v San Fernando Mission Cemetery, Mission Hills v Kalifornii. Všechny jeho alba vyšly až po jeho smrti: Ritchie Valens (březen 1959), Ritchie (říjen 1959) a In Concert At Pacoima Jr. High (prosinec 1960).
Byl americkým rock‘n‘rollovým zpěvákem, skladatelem a kytaristou. Jeho největším hitem se v roce 1958 stala mexická lidová píseň „La Bamba“, kterou přizpůsobil svému rockovému stylu. Byl první hispánskou rockovou hvězdou (stal se předchůdcem rockového stylu Chicano). Ovlivnil spoustu dalších umělců, např. skupiny Los Lobos, Los Lonely Boys nebo umělce Carlose Santanu, Chan Romera nebo Chris Monteze. V roce 1987 byl natočen na jeho počest film s názvem La Bamba. Ritchie Valens byl v roce 2001 uveden do Rock And Roll Hall Of Fame.
Video
Vybrané singly
Come On, Let‘s Go/Framed (1958, Del-Fi)
Donna/La Bamba (1958, Del-Fi)
Come On, Let‘s Go/Dooby Dooby Wah (1958, Pye Nixa; Metronome)
Fast Freight/Big Baby Blues (1959, Del-Fi)
That‘s My Little Suzie/In A Turkish Town (1959, Del-Fi)
We Belong Together/Little Girl (1959, Del-Fi)
Ooh My Head/Little Girl (1959, Polydor)
Stay Beside Me/Big Baby Blues (1959, Del-Fi)
The Paddiwack Song/Cry, Cry, Cry (1960, Del-Fi)
